Vzpomínka na skladatele a hudebního pedagoga Vadima Petrova
Ve věku 88 let zemřel po dlouhé nemoci skladatel, klavírista a hudební pedagog Vadim Petrov. Jeho dílo čítá asi 1400 titulů, od symfonií přes soubory písní až po hudbu k večerníčkům a filmům. Jeho skladby tak mohli slyšet lidé v koncertních síních i několik generací dětí, sledujících v televizi Pohádky o krtkovi, Krkonošské pohádky nebo příhody Spejbla a Hurvínka.
Přinášíme vzpomínku na Vadima Petrova rozhovorem, který vznikl na jaře roku 2015.
Pokud máte volný čas, jak jej trávíte nejraději?
Odpočívám na zahradě a v přírodě. Mezi mé největší koníčky patří relaxace fyzickou prací. Mám dobře vybavenou dílnu, kde kutím, co potřebuji, a hlavně si vyčistím hlavu. Často se scházím se svými dětmi, vnoučaty a přáteli, se kterými si povídám o problémech dnešní doby. n Jak se vám dařilo skloubit dlouholetou uměleckou dráhu a kariéru s rodinným životem? Manželce vděčím za to, že jsem mohl v klidu a v životní pohodě pracovat a tvořit. Jí vděčím za krásné rodinné zázemí, které mne zbavovalo řešit běžné a každodenní starostí. I to je jeden z předpokladů životního úspěchu každého umělce.
Co vás za poslední období potěšilo?
Kromě vlastního skládání jsem i učil na Pražské konzervatoři a v požadavcích jsem byl ke svým studentům vždy nekompromisní. Nic nedostali zadarmo a to se později projevilo ve formě jejich vysoké profesionální úrovně. Mám z jejich úspěchů radost a namátkově mohu jmenovat třeba Jaroslava Svěceného, Petra Maláska, Kateřinu Englichovou, Janu Bouškovou, Ivana Ženatého, Jiřího Pazoura, Dagmar Peckovou a další a další. Je jich opravdu mnoho, a mnozí kromě umělecké činnosti jsou úspěšnými profesory uměleckých škol po celém světě. Mám je všechny rád. n
Jaký byl váš denní režim v době největšího tvůrčího procesu?
Jedním slovem: hrozný. Vedle mého pracovního stolu běžně leželo kolem patnácti scénářů a vždy jsem byl v časové tísni. Často jsem sedával ve své pracovně celý den, pak jsem uložil děti do postele a večer jsem jel do Čs. rozhlasu nahrávat a přišel jsem až ráno. Noční frekvence byly specialitou Československé televize, která v té době ještě nevlastnila žádoucí nahrávací studia a tak si je pronajímala. Frekvence končila kolem páté hodiny ranní a cestou domů jsem pro rodinu nakoupil v pekárně pečivo a po domácí snídani jsem si sedl opět za klavír a tvořil. Jako mladý člověk jsem tento nápor vydržel nepřetržitě několik dní za sebou a pak jsem potřeboval pár relaxačních hodin pro nabrání nových sil a inspirací. To ovšem nikdy netrvalo dlouho, protože další scénář již čekal na realizaci a termíny byly neúprosné… Dnes mám rád klid a snad konečně se dočkám penzijního odpočinku (smích).
Autor: Lada Kutějová
©